Warning: Undefined array key "a" in /data/web/virtuals/301175/virtual/www/wp-content/plugins/podclankova-inzerce/gateway.php on line 2
Petr o sobě ví, že je nedochvilný. „Je to můj veliký nešvar, ale nejsem to schopen asi nikdy změnit,“ říkává s omluvou. K dobru dává svoji příhodu, která zcela změnila směr jeho života. Poslechněte si, co nám Petr vyprávěl.
„Měl jsem schůzku se svojí holkou. V té době jsem ještě nevlastnil automobil, takže jsem za Monikou dojížděl autobusem. Asi je vám jasné, že jsem ten autobus nestihl. A to jsem chtěl zrovna svoji Moniku ten den požádat o ruku. Vzpomínám si, jak jsem stál na autobusovém nástupišti s kyticí růží v ruce a díval se za odjíždějícím autobusem. Ihned jsem Monice volal mobilem, že časově schůzku nestíhám, a začal jsem se koktavě omlouvat.
Nechtějte slyšet, co jsem si musel všechno vyslechnout. Nakonec Monika hovor ukončila se slovy, že se mnou rozchází, protože jí už nebaví, jak není na mě v ničem spolehnutí. I když jsem jí volal ihned zpátky, telefon mi už nebrala. Co teď? Obrátil jsem se a šel zpátky domů.
Cestou domů na sídlišti Lesná v Brně, to jsem ještě bydlel u svých rodičů, jsem potkal takovou drobnou dívku, byla asi v mém věku. Vedla psa na vodítku a byla viditelně smutná. Tak jsem ji pozdravil a zeptal se, jestli náhodou nechce tu kytici růží. Ani jsem nečekal na její odpověď a vrazil jí kytku do rukou. Dívka překvapením jen zírala. Dali jsme se do řeči a zjistili, že ten den jsme se ocitli na stejné lodi. S dívkou se totiž den před tím rozešel její kluk, se kterým chodila pět let. Slovo dalo slovo a my jsme si domluvili společnou schůzku. A pak další. A najednou jsme zjistili, že jsme pár a že nám to společně hodně ladí a rozumíme si. I ten její retrívr Ben si mě oblíbil.
Asi vás už nyní moc nepřekvapí, když vám řeknu, že jsme se nakonec s Petrou vzali a máme dva pěkné kluky, dvojčata. A jestli se ptáte, jak Petra přijala, že jsem nedochvilný… no, Petra je moje zlato a moc mi nenadává. Jen občas se mnou chvíli nemluví.“