Warning: Undefined array key "a" in /data/web/virtuals/301175/virtual/www/wp-content/plugins/podclankova-inzerce/gateway.php on line 2
Dlouho jsme nemohli mít děti. Má manželka Ivana z toho byla už značně zoufalá, takže jsme se po několika letech snahy uchýlili k adopci.
Nejdříve jsme z toho měli trochu strach. Většina známých nás od toho odrazovala. „Dostanete nějakého grázla a budete z toho nešťastný,“ říkala v různých obměnách většina z nich. Upřímně, já jsem měl také trochu strach, ale touha ženy po dítěti byla obrovská.
Jedná se o poměrně zdlouhavý proces, takže jsme už skoro ani nedoufali, že nám nějaké dítě svěří. Nakonec se poštěstilo. Naše rodina se rozrostla o 6 leté děvčátko. Péťu.
Zpočátku jsme spolu trochu zápasili, ale nebylo to nic hrozného. Jen takové normální dětské zlobení. Pro mě to byl nezvyk, ale manželka jenom vrněla blahem. „Konečně se mám o koho starat,“ říkala, když chodila Péťu večer uložit. „Mohla ses starat o mě,“ říkal jsem si ve skrytu duše, ale jinak jsem ji rozuměl. Opravdu to rozzářilo celý náš domov.
Dokonce i přátelé uznali, že se spletli. „No, opravdu to je hodná holka, tomu bych nevěřila,“ říkala mi sestra, když jsme byli o samotě.
Radosti i starosti
Naši ratolest jsme už brali jako samozřejmost. Začala chodit do školy a docela se jí tam dařilo. V tom ale začalo být manželce nějak slabo. „Je mi nějak divně,“ říkala po ránu. Evidentně se necítila ve své kůži, protože mi jeden večer začala domlouvat. „Kdyby se mi něco stalo, tak se o tu naši holku musíš postarat.“
Když už to trvalo asi týden, tak se rozhodla, že půjde k doktorovi. Odpoledne jsem se vrátil z práce a ona mě čekala u dveří s vážnou tváří. „Tak co myslíš, že mi je Karle?“ Vypadala vážně, tak jsem pomalu začínal počítat s nějakou špatnou diagnózou. Nechtěl jsem ji však nijak rozhodit, tak jsem jen zabrblal: „Nevím, asi nějaká obyčejná chřipka, ne? Teď toho je kolem plno. U nás v práci jsou také nemocní dva kolegové.“
V tom se začala Ivana šíleně smát a poskakovat. „Nebudeš tomu věřit. Také jsem tomu nemohla věřit. Jsem těhotná!“ Vykřikla a vrhla se mi kolem krku.
Někdy se stane zázrak a nám se stal. Když Pánbůh dá, i koště kořeny zapustí. I přes původní diagnózu, se nám poštěstilo.
Vše dopadlo dobře. Teď už nás je zase o jednoho víc. Sice si někdy říkám, že uživit čtyři hladové krky dá fušku, ale když přijdu domů, tak mám radost. Je to prostě skvělé.